Malířské dílo Anny Neborové (1968) je v každé vývojové fázi vždy koncentrováno na konkrétní téma. Když se na horizontu pozornosti objeví neodbytný předmět tázání, zaměstná autorku natolik, že ji vtáhne do jakési časové kapsy a zde ji uzavře do doby, dokud není (předmět tázání) malířsky dostatečně tematizován a prostřednictvím této tematizace vytěžen, spotřebován a vyčerpán. Musí být důsledně protažen zrcadlem malířského média, jinak není příjemným společníkem, protože vydává vedle tvůrčí nejistoty také úzkost z dosud nepojmenovaného. Předmětem tázání může být cosi vnějšího (prostředí, vzorce chování, počasí ad.) nebo vnitřního (spektrum pocitu a emocí, vztahy, city, paměť ad.). Vždy tu však jsou přítomny spojitosti, které zdánlivě jednoznačnou tendencí k jedné nebo druhé výrazové polaritě oslabují. Lze říci, že autorka má smysl spíše pro harmonizaci rozporu, nežli pro jejich eskalaci. Tomu odpovídá i její malířský přístup.
Výstava PRŮHLEDY představuje výběr autorčiných obrazů, jejichž propojujícím námětem je transparentnost a křehkost předmětného světa, který je emancipován z limitu své fyzické existence a zapojován do světa osobních vztahů a souvislostí. Předmět, ať je to váza, talíř nebo třeba část oblečení, má vždy vazbu na autorčino osobní, často i intimní prostředí. Reprezentují „domov“ v rozšířeném poli. Zabydlenost, která se ale nejeví jako čistě stabilizující prvek, ale mnohem spíše jako zóna zneklidnění. Dočasnost předmětu, jež emanují vlastní paměťovou auru, jsou převáděny do roviny světelných a barevných dějů zrcadlících permanentní proměnu světa, ať už je nahlížena z pozice vnímajícího subjektu, nebo redukována na obecnější, cyklické, opakující se děje (proměna světla, tmy). Běžné, banální předměty poskytují při změně pohledového úhlu „průhledy“ do jiné dimenze vnímání. Do té, která ohlašuje novou zkušenost s tím, co jedince jako bytost přesahuje a co je definováno vztahem k cizorodému časoprostoru, v němž důležitouroli pro člověka hraje paměť.
Petr Vaňous, kurátor
